Proč je Tichý bojovník někdy špatně chápán.
Mnoho čtenářů - mnoho názorů, tak to zkrátka bývá. Někdy za nás mluví vlastní zkušenosti, někdy informace, které jsme všemožně nabyli a jindy zkrátka jen pocity. Kniha Tichý bojovník, bývá občas ( a je to zřejmě pochopitelné ) v některých místech nepochopena. Lidé, kteří jsou méně otevření k alternativním způsobům léčení, budou brát tento druh léčby za nesmysl, neboť nevěří v sílu vlastní mysli a v sílu přírody. Někteří čtenáři čekali v knize více emočních výlevů, přestože kniha jak v názvu tak v předloze předjímá, že bojovník, kterým Daniel bezesporu je, bojuje tiše ve svém nitru. Dále si někteří myslí, že průběh léčby byl příliš hladký. Opět musím nesouhlasit. Musel se vzdát tolika věcí, ani na chvíli si nepřipustit, že se neuzdraví, překonat strach, pít několik dní jedny a tytéž bylinky každých 20 minut, naučit se naprosto odlišný způsob života a opustit ten starý, který měl rád a v neposlední řadě procházet trpkou minulostí a prožívat znovu dávná traumata... nemyslím si, že to bylo snadné, naopak. Věřím, že drtivá většina lidí by toto vše neobětovala a tedy by jistě zemřela. A ještě poslední nesoulad - občas se objeví názor, že se takto člověk nemůže uzdravit. A já se ptám. Je důležité vědět, zda jste opravdu uzdraveni? Nebo stačí, že tomu věříte a cítíte se tak? Daniel se rozhodl věřit svému uzdravení, aniž by si jej nechal potvrdit lékařem, ale je možné, že ho rakovina neopustila. Co kdyby její přítomnost zaznamenal, co by se stalo? Co by zbylo ze všech těch dnů, kterým obětoval vše? Zřejmě by se jeho příběh odvíjel jiným směrem a Samotář, který volně navazuje by byl zřejmě bez jeho účasti. Cílem knihy nebylo podsunout čtenáři co si má myslet, ale donutit ho přemýšlet. Mnozí postupně téma zpracovávají a možná časem přijdou na to, že stojí za to, zkusit se někdy na věc podívat z jiného úhlu. Tichý bojovník je kniha pro někoho v mnohém kontroverzní, ale nikdy nebude knihou, na kterou hned po přečtení zapomenete.
Dagmar
